V sálku sedí čtyři desítky pardubických důchodců, vedle mne stojí subtilní vietnamská dívka, studentka místního gymnázia, která Mostu pro lidská práva pomáhá jako překladatelka. Vypráví o svém životě a svých životních plánech. „Chtěla bych vystudovat práva,“ říká přítomným seniorům, kteří se na ni vesměs usmívají, „a potom odejít do Německa, možná se vrátit do Vietnamu.“
Znám silnou emocionální vazbu Vietnamců na zemi svých předků a chci ji zprostředkovat prostřednictvím Tran, jak se dívka jmenuje, i lidem v sále. Ptám se tedy: „Proč do Vietnamu ?
Vždyť jste ho prakticky nepoznala?“
Než stačí Tran odpovědět, vykřikne vzadu v sále starší paní, která už dříve zaujala svou hádavostí: „Protože tam by tak dobře nevystudovala!“
Vidím, jak se Tran roztřásla a vyhrkly jí slzy. Stojí a mlčky pláče se skloněnou hlavou. Je mi jí líto a snažím se ji uklidnit. Ohrazuji se proti tomu, aby kdokoliv urážel naše hosty. Hádavá dáma, zřejmě spokojená s tím, čeho dosáhla, rychle mizí ze sálu. Jiná paní vysvětluje, že ona paní přišla nedávno ve Foxconnu o práci, a proto je zřejmě zatrpklá. Ostatní souhlasně přikyvují hlavou, když přednášející zmiňují houževnatost, cílevědomost a studijní výsledky vietnamských žáků a studentů.
Jsme na setkání, které má pardubickým seniorům přiblížit projekt pardubického magistrátu, jímž se snaží o účinnější začlenění cizinců do zdejší společnosti. Přítomné dívky z Mongolska a Bulharska svědčí o tom, že zkušenost Tran není ojedinělá. I ony se potkaly s nevraživostí některých Čechů. Těm je asi zbytečné vysvětlovat, že i mnozí příslušníci současné české generace odcházejí studovat do zahraničí, a že právo na vzdělání patří k základním lidským právům.
Je naštěstí daleko více lidí, kteří tohle všechno vědí, a pro něž představují „hádaví“ a zatrpklí, lépe však prostě xenofobní Češi, exoty.  A cizinci, kteří u nás žijí s respektem k našim zvyklostem a kultuře, naopak lidi s podobnými starostmi a radostmi, jaké máme my.