(26. 5. 2009) Lektorka Zdena Netolická, jíž mongolské děti říkají „bakš“ (učitelka) vstává dvakrát týdně o půl šesté, aby byla v osm u „svých“ dětí, jež učí v Pardubicích češtinu.

Sama o tom vypráví:

Půl roku probíhala v učebně Mostu pro lidská práva  soustředěná práce s dětmi z Ukrajiny, Mongolska, Vietnamu a Holandska na zlepšení  jejich úrovně v znalosti českého jazyka. Pro děti není lehké zvyknout si na českou učitelku, práci v několikajazyčném kolektivu a kromě toho, čeština je prý jeden z nejtěžších jazyků na světě. Ale stalo se něco pro mě dost neobvyklého - jsme něco víc,než jsem předpokládala - jsme opravdová parta spolehlivých dětí a jedné již vyřazené učitelky češtiny. Děti do Mostu rády chodí, rády se učí a zmizely rozdíly v národnostech. Učí se mezi sebou navzájem, odmítají dělení podle věku, dělení na začátečníky a pokročilé, ať je dělím, jak chci, nějak si toho mezi sebou domluví a přijdou opět všechny.

Tak jsme se po domluvě s Kateřinou Kotrlou , kmenovou pracovnicí Mostu pro lidská práva a zároveň režisérkou , začali zaměřovat na nácvik historické hry o kněžně Alongo - vládkyni Mongolské říše, a děti zcela samozřejmě za její syny vybraly nejen Mongoly. ale hrají je (  a s velkou chutí ) i vietnamský Linh a dva kluci, kteří se přistěhovali z Holandska. Alongo má v našem podání správně podle předlohy  pět synů, ale každý je etnicky  úplně jiný. Děti samy nacvičily další písně ve svých jazycích, ale v našem repertoáru jsou i ty „pravé české". Tak jsme v rámci projektu DDS navštívili několik pardubických škol.

Děti poznaly nová prostředí, poznaly české děti - své sousedy, zahrály si s nimi, zatancovaly si a popovídaly si a přesvědčily se, že už pro ně není problém se domluvit se svými vrstevníky.To bylo určitě přínosné nejen pro ně, ale zpětně i pro české děti.

S pracovnicemi Mostu jsme pak postupně začali uvažovat o tom, že je škoda, že některé děti, které žijí s rodiči v Pardubicích v uzavřených komunitách cizinců, nemají možnost poznat hlavní město země,kde prožívají část svého dětství. A tak jsme 12. května vyrazily vlakem do Prahy. Zvolili jsme nejlevnější variantu, naším dopravním prostředkem byly převážně vlastní nohy, jídlo z batůžků, ale i na to metro nakonec došlo a jezdící schody jsme si vyzkoušeli pro jistotu několikrát. Poslední dvě hodiny výuky češtiny byly zaměřeny právě na Prahu, děti měly s sebou jednoduché vlastní průvodce, které jsme si společně připravili a tak s velkou radostí postupně poznávaly význačné pražské pamětihodnosti. Vzali jsme to z nádraží přes Václavské náměstí, pak jsme kolem Obecního domu Prašnou bránou prošli k Staroměstskému náměstí k Orloji. Pak  jsme šli přes Karlův most a přes Malou Stranu Nerudovou ulicí k Hradu. Přestože jsme takhle putovali celý den, zvládla to bez problémů i malá pětiletá Anuka, které se nejvíc líbil právě voják Hradní stráže, což je doloženo i na fotografii, kterou jsme pořídili právě na Pražském hradě. Bylo velmi hezky, což je taky půl úspěchu, děti byly nadšeny úplně vším a téměř nejevily únavu. Dokonce se na zpáteční cestě do Pardubic i zpívalo a tančilo.

O pár dní později jsme si atmosféru zopakovali v Pardubicích. Den se nám opět velmi vydařil, a to nejen počasím! V úterý 26. 5. dopoledne jsme navštívili Pardubické divadlo a zhlédli divadelní hru v podání herců Naivního divadla z Liberce. Repertoárově to byla trefa, hra se jmenovala Písmenková polévka a velmi jednoduchou a dětem přístupnou formou  vysvětlovala skládání slov z české abecedy. Zpěvy, tance, pěkné kulisy a pěkné herecké výkony!

Pak jsme spolu s dětmi z málotřídní školy z Holetína vyjeli lodí po Labi až ke Kunětické hoře. Děti se za jízdy velmi brzy spřátelily, my jsme předvedli krátké vystoupení, společně jsme pak zpívali česky. Spolehlivá Kateřina Kotrlá vše zdokumentovala a myslím, že není třeba více líčit - fotky spokojených dětí mluví za vše.

Přesvědčila jsem se, že bez velkých finačních nákladů jde pěkně zpestřit výuku českého jazyka jazyka. Chtěla bych poděkovat i velmi  milým spolupracovnicím Kateřině a Míle, které dětskému kurzu obětavě pomáhají.